Nebývale vysoká inflace a zároveň rostoucí finanční gramotnost Čechů se v poslední době projevila zvýšeným zájmem o investování. Týká se sice zejména fyzických osob, vhodné nakládání s volnými finančními prostředky ale stále častěji řeší také firmy a další instituce, ať už jde o neziskové organizace, církve nebo třeba obce. Jaké jsou tyto instituce v roli investorů a jak k investování přistupují?
Firmy investují zvláště tehdy, pokud je řídí jejich majitelé
České firmy, zejména malé a střední podniky, zatím nejsou příliš zvyklé dívat se na investování jako na běžnou součást firemního systematického plánování a ekonomického řízení. Velká část firem reinvestuje volný kapitál především do dalšího rozvoje vlastního podnikání. Ty, kterým po uspokojení investičních a provozních potřeb ještě zbývají nějaké nevyužité prostředky, se pak dělí na dvě skupiny.
Jedna s volnými zdroji nepracuje a nechává je jednoduše na bankovních účtech pro případ nepředvídatelných výkyvů cash flow, a to jak na straně příjmů (výpadky), tak i výdajů (nucené provozní výdaje). Druhá s volnými zdroji do určité míry pracuje a volný kapitál se snaží zhodnotit, většinou v rámci likvidních investičních nástrojů či aktiv s krátkou nebo střednědobou vázaností. Delší investiční horizont není pro většinu podniků relevantní – při výběru vhodné investice samozřejmě zvažují poměr výnosu a rizika, velmi důležitá je však pro ně také likvidita, tedy možnost získat vložené prostředky v případě potřeby zpět.
Specifická situace je zpravidla u podniků se zahraničním vlastníkem. (V některých oborech, například pokud jde o firmy podnikající v ČR v oblasti vědy a výzkumu, převyšuje počet subjektů v zahraničním vlastnictví mnohonásobně ty v českém vlastnictví.) V takovém případě se kapitál často přesouvá do zahraničí formou dividend. Výjimečná není ani situace, kdy podnik v zahraničí daní své zisky – díky systému transferových plateb za určitá plnění.
Majitelé podniků (pokud jsou jedinými vlastníky či jsou součástí úzké skupiny spolumajitelů) často z daňových důvodů postupují tak, že svou výplatu podílu na zisku (dividendu) následně investují jako fyzické osoby – to už jsme se ale ocitli mimo oblast investování firem jako takových. Skutečnost, kdo podnik vlastní a řídí, má na postoj k investování ale naprosto zásadní vliv: jde o rozhodovací pravomoc a zodpovědnost vedení firmy. Management má často od majitelů určené, jak s financemi nakládat, a rozhodnutí o investicích může být mimo jeho kompetence. Finanční ředitelé v takovém případě bývají spíše „poradním orgánem“. Není proto nijak překvapivé, že v menších a středních podnicích, které řídí přímo jejich majitel, je ochota k investování zpravidla větší.
Církve se připravují na dobu, kdy přestanou dostávat příspěvky od státu
V roce 2012 prosadila vláda Petra Nečase majetkové vyrovnání státu s církvemi. Náprava křivd způsobených komunistickým režimem se měla dít dvěma způsoby:
vydáním zabaveného nemovitého i movitého majetku a
finanční náhradou v případech, kdy již není možné původní majetek navrátit.
Církvím tak měl být navrácen majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun a během dalších 30 let postupně vyplaceno přibližně 59 miliard korun jako finanční náhrada. Po roce 2042 si církve budou svůj provoz hradit již samy (v roce 2030 přitom přestanou dostávat příspěvky státu na svůj provoz). Zdroje tak budou muset hledat jinde a pomoci jim v tom mohou právě investice. Proto většina církví hledá vhodné příležitosti k zhodnocení finančních prostředků, jež od státu dostávají v rámci vyrovnání.
Církve se tedy připravují na dobu, kdy budou žít pouze z vlastní činnosti (ta často zahrnuje i vzdělávací aktivity apod.), darů a investic. Jak lze zjistit i z veřejných zdrojů, například katolické církvi, které se restituce týkají nejvíc (47,2 miliardy korun), se to poměrně daří a její hospodaření končí v černých číslech se ziskem v řádu stovek milionů. Pražské arcibiskupství se snaží zhodnocovat získané finanční prostředky například i skrze realitní společnost, kterou založilo v roce 2021 a která má v plánu vlastnit a pronajímat do roku 2030 až tisíc bytů. Zhodnocené prostředky pak mohou církve využívat v rámci svého provozu, tj. v oblasti mezd, charity a sociálních programů, obnovy památek a podobně.
Pokud jde o nadace a různé neziskové organizace, většinu svých peněz směřují do charitativní činnosti a jen v nemnoha případech využívají nabytý majetek k dalšímu zhodnocování. Příkladem druhého uvedeného typu může být úspěšná Nadace Via, která funguje zcela bez státních subvencí. Z veřejných zdrojů plyne, že investuje například do nemovitostí a výnosy z jejích investic činí až několik milionů ročně. Nadace má do budoucna zájem pracovat s dlouhodobou investiční strategií.
Municipality – nízké riziko na prvním místě
Investování má v případě obcí a jiných samosprávných celků svá specifika, protože hospodaří s veřejnými financemi, které jim jsou svěřené. Z toho plyne, že si nemohou dovolit příliš riskovat. Své prostředky většinou vkládají do depozitních produktů v bance. I obce, města a další samosprávné celky ale mohou investovat do různých tříd aktiv a nemusí být závislé na tom, co jim jsou schopny nabídnout bankovní domy. Ty totiž bývají ve svých strategiích pro samosprávy velmi konzervativní a vedle již zmíněných depozitních produktů obvykle nabízejí pouze klasické akciové či dluhopisové fondy, často bez ohledu na tržní vývoj a výhled u daných aktiv.
Podmínkou pro to, aby obce byly ve svých investičních cílech nápaditější, je spolupráce se spolehlivým odborným poradcem. Mohou se pak vyhnout situaci, kdy za účelem nějaké významnější investice kumulují kapitál a ten pak delší dobu jen leží na účtu, kde jej znehodnocuje inflace. To je ostatně situace, do které se může snadno dostat jakákoli obec, firma nebo instituce. Proto je zamyšlení se nad možnostmi aktivního využití dostupných finančních prostředků žádoucí.
Pokud byste chtěli téma zhodnocení kapitálu a jeho ochrany před všemi možnými riziky prodiskutovat, můžete se na nás obrátit, rádi s vámi budeme sdílet naše znalosti a zkušenosti.